Zamyšlení nad svědectvím z Lukášova evangelia
Text: Lukáš 24, 13-35
Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emausy, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Položme si několik otázek: Můžeme se též my se Vzkříšeným Kristem setkat? Dnes, tady, teď? Jak prožít něco obdobného, co tenkrát učedníci? Lze to, či nikoliv? Lze potkat živého Krista? A jak ho poznat? Jak v něho uvěřit? Odpovědi na své tázání nalézáme ve svědectví Lukášova evangelia.
Sledujeme v něm cestu nešťastných učedníků z Jeruzaléma do nedaleké vesnice Emauzy. Ti dva muži jsou do hloubi duše smutní. Ježíš z Nazaretu, o němž uvěřili, že ho poslal Bůh, byl krutě a potupně popraven. Všechna očekávání, která s ním spojovali, tak ztroskotala. V jejich tvářích se proto zračí zoufalství nad ztrátou blízkého člověka. A nejen to. Je v nich vepsáno i zklamání nad zhroucenými nadějemi. Ztráta životního nasměrování, cíle, orientace. Strach z nejisté budoucnosti. Ani radostné svědectví žen, že Ježíš, který zemřel, je nyní opět živ, ani pohled na jeho prázdný hrob, je nedokázaly přesvědčit. Právě v téhle situaci se k nim přidá jakýsi neznámý poutník. Zajímá se o ně a nechá je vyprávět o tom, co je tíží. Přiměje je, aby mu vylili svá srdce. Trpělivě jim naslouchá. A oni se mu svěřují. Přitom však vůbec nepomyslí, že onen neznámý by mohl být sám jejich Pán. Nedojde jim to dokonce ani ve chvíli, kdy Ježíš začne nenásilně, a systematicky připomínat slova Písem, která o něm svědčí a jež jim zdaleka nejsou neznámá. Nic, prostě nic. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
Jak mohli být tak zabednění?, napadne nás možná. Avšak můžeme se jim divit? Nebo si myslíme, že my bychom v té chvíli už věděli, že by nám bylo vše dávno jasné, že už bychom byli doma? Ale kdež! Dokážeme my snad rozpoznat Ježíše, když jsme hluboko uvězněni v temnotách svých bolestí? Vzpomeňme, kolikrát se stalo a my se domnívali, že ten, v něhož jsme uvěřili, snad ani není. Až později, při pohledu zpět, jsme pochopili, že právě v těch chvílích nám kráčel po boku! Živý, skutečný – trpělivě naslouchal našemu pláči a stavěl nám do zorného pole to, co je zapsáno v Písmu sv. Nejsme jiní než ti učedníci tenkrát! – Kristus se k nim připojí a oni nic netuší. Obdobně tak my. Vzkříšený Ježíš jde s nimi, ale oni ho nepoznávají, tak jako ho nepoznáváme my. Nestačí předchozí zkušenost, nestačí znalost Písem, nestačí dokonce ani jejich opětovný výklad. Nic z toho není průlomem, jímž by se do jejich života vrátila radost a naděje. Neznámý zůstává stále neznámým. Jediné tu je, že se tenkrát učedníci v jeho přítomnosti cítili dobře. Těžko by ho jinak přemlouvali, aby s nimi zůstal. „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ A Ježíš neodmítne.
A pak nastává zlom. Z neznámého hosta se pojednou stává hostitel – láme chléb, podává jim: vezměte a jezte. Teprve zde přichází chvíle, kdy ho učedníci poznávají. Kdy jasně prohlédnou, ne sami od sebe, ale mocí Boží. „Tu se jim otevřely oči a poznali ho.“ Ježíš je živý a je tu s námi! Náhle si plně jeho přítomnost uvědomují. Do jejich života se vrací radost a naděje. Pak už vůbec nevadí, že On mizí jejich očím. Učedníci už vědí, jsou si jisti.
V úvodu jsme si položili několik otázek: Zdali se můžeme také my se Vzkříšeným setkat. Zda můžeme prožít něco obdobného co tenkrát učedníci? A jak Pána Ježíše poznat? Jak v něho uvěřit? Situace, kterou tehdy prožili emauzští učedníci je ve své podstatě situací, kterou v různých variantách prožíváme i my dnes a denně. Vzkříšený Kristus se i k nám připojuje a zůstává s námi. Nikdo ale nevíme hned, když se k nám Kristus připojí. On vchází do našeho života a kráčí jím v naší bezprostřední blízkosti, avšak nám to vůbec nemusí docházet. Nevnímáme ho. Nerozpoznáváme. Neuvědomujeme si jeho blízkost…. Ale něco jako by bránilo našim očím, abychom ho poznali. Teprve v určitém okamžiku nastává zlom a my prohlédneme a víme, že si můžeme být stoprocentně jisti tím, že Vzkříšený Kristus je s námi. A bude už vždycky! I když zmizí našim očím. Zároveň je zřejmé, že je těžké odpovědět, proč jeden uvěří a druhý nikoliv. Nestačí k tomu výchova, znalost Bible, všemožné přesvědčující argumenty. To všechno tomu vytváří úrodnou půdu, avšak samo o sobě je to málo. Jediné vysvětlení je, že jsou nám otevřeny oči. Ne my sami svou vůlí, mocí, znalostmi a schopnostmi, či psychologickými předpoklady je otevíráme, ale ony jsou nám otevřeny shůry. Je to veliký Boží dar a zázrak, který se Bohu díky nestal jen tenkrát v Emauzích, ale děje se stále – také dnes, při nás. Abychom poznali a pochopili, že Kristus žije a zůstává s námi už napořád. Abychom si tím mohli být jisti a do našeho života se vrátila radost a naděje.
AMEN
(Vaše Lada Kocourková)