Zamyšlení nad biblickým textem z Janova evangelia
Jan 20:19-20 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
Ježíšovo vzkříšení je tajemství. Nikdo z lidí mu nebyl přítomen, nejsou žádní svědkové, kteří by přihlíželi, jak Pán vstává z mrtvých. Evangelia v té věci zachovávají naprosté mlčení a přinášejí nám jen nepřímé důkazy. Těmi jsou – prázdný hrob a v něm složená plátna, do nichž před pohřbením zavinuli Ježíšovo tělo. Ale to se dá samozřejmě vykládat různě. Třeba tak, že někdo mrtvého odnesl jinam. To si ostatně myslela třeba i Marie Magdaléna, když prvního dne po sobotě do hrobu podívala. Ona sice později nahlédla, že tomu tak není, ale mnozí další lidé se tohoto vysvětlení Ježíšova prázdného hrobu přidrželi. Vlastně při takovém, či podobném vysvětlení zůstávají lidé až po dnes, protože jim vzkříšení přijde nemožné. Aby ne, vždyť vzkříšení je tak veliký div, že náš rozum, který chce všechno prozkoumat, změřit a zvážit, odmítá tuto možnost vůbec připustit.
My však jeden pádný důkaz Ježíšova zmrtvýchvstání přece jen máme. Není jím ovšem prázdný hrob ani svinutá prostěradla. Nýbrž je jím to, že se teprve po Ježíšově smrti ustanovila a shromáždila jeho církev. Kolem mrtvého by to bylo zcela nemožné. Snad by po nějakou dobu existovala skupinka Ježíšových sympatizantů, kteří by jej oplakávali a snažili se připomínat si jeho myšlenky. Ale spíše jen tak v soukromí, mezi sebou, aby se to nikdo jiný nedozvěděl. Strach by jim nedovolil se veřejně k Ježíši Kristu hlásit. Stále by měli před očima jeho hroznou smrt na kříži a to, že oni sami můžou dopadnout stejně. Za to by jim nestálo žádné, byť sebeúžasnější, učení. A přece právě z kázání Ježíšových učedníků vzniká církev. Oni se přestali bát, šli a o Ježíši Kristu kázali ostatním. Dokonce i tam, kde mohli očekávat největší nepřátelství – v Jeruzalémském chrámu. A pak se vydali dál, do celé Palestiny, do celého světa a díky jejich působení vznikaly sbory Kristových vyznavačů, které se přes všechno pronásledování, udržely a víra v Ježíše se rozšířila do všech končin země. Podivuhodné!
Na počátku toho všeho stála obrovská změna, která se s učedníky Páně udála. Jen se podívejme, jak vypadali po té, co byli odloučeni od svého Mistra a Pána. Sotva Ježíše zatkli, rozprchli se, jako když střelí do hejna ustrašených vrabců. Petr, který se do té chvíle stavěl velice neohroženě, dokonce Krista zapřel. Až na Jana neměli ani odvahu doprovodit Ježíše na Golgotu. Všechno sledovali jen z povzdálí, nenápadně, aby v případě potřeby mohli nepozorovaně zmizet. Následně se schovávají. Tajně se scházejí a dveře za sebou pevně uzavřou. Špiclové přece mají oči a uši všude, a tak je třeba obezřetnosti. Dnes bychom řekli konspirace, nejvyšší opatrnost. Vědí, že nebezpečí, které jim hrozí, je opravdu veliké, není radno je podceňovat. Tady jde o život. Tihle lidé sami ze své vůle nebyli sto pro Ježíšovu věc hnout ani prstem. Ještě nikdy se nestalo, že by člověk, ochromený strachem a usilující především o to zachránit si vlastní kůži, dokázal něco velikého. Avšak ten strach najednou přestal. To byl onen obrovský zázrak. Jak se udál?
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“
Ano, Ježíš vzkříšený, živý Ježíš, přišel doprostřed nich a daroval jim pokoj, který svět nemá a nezná. Oni najednou mohli odhodit všechen strach – strach z lidí, strach ze zlého, strach ze smrti…. Pochopili, že už se nemusejí ničeho více obávat. Mohli se na vlastní oči přesvědčit, že jejich Pán, který zamřel na kříži, je živ. Triumf zla a smrti, který se na Golgotě zdálo být tak jasný, nebyl definitivní. Ježíš prošel branou smrti, ale smrt ho nemohla podržet, on ji přemohl. Už na něj nemá právo. Pokud Ježíš zvítězil nad zlem a smrtí, pak ani těm, kdo jsou jeho, nemůže už nic z toho s konečnou platností ublížit. A navíc proč se bát, když Ježíš nejenže nezůstal v hrobě, ale „…přišel a postavil se uprostřed nich“ ?! Vědomí, že Ježíš je živ, je samo o sobě obrovským povzbuzením, ale tím se to zdaleka nevyčerpává. Vzkříšený Kristus totiž nezůstal člověku nekonečně vzdálen, kdesi za hranicí lidského vnímání. On se svými učedníky sám vstupuje do kontaktu a chce jim už navždy zůstat nablízku a být jim pomocí a štítem. Tak poznenáhlu může zmizet strach a učedníci otevřou ty zamčené dveře, za nimiž se dosud skrývali. Vycházejí do světa, aby všem hlásali radostnou zprávu, Boží evangelium. „…přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.““
I k nám takto Ježíš přichází. Také do našeho středu takto vstupuje, aby nám daroval svůj pokoj. Jak moc potřebujeme ta slova uslyšet! Vždyť se tolik podobáme těm prvním Kristovým učedníkům! Nebýváme snad i my podobně sevřeni strachem? Strach různého druhu mnohokrát ochromuje člověka. Strach z lidí, strach být jiný než druzí, strach projevit odlišný názor, strach vzepřít se a jít proti proudu, či strach z nemocí, strach o vlastní existenci, strach z budoucnosti, strach se smrti… Mnohé další strachy se prolínají našimi životy a my jsme jimi spoutáváni, nesvobodni, zavíráme za sebou dveře a nedokážeme plně a radostně žít. Neznám lepší cesty, jak tyto strachy překonat, jak se od nich osvobodit, než je víra v živého Krista. Spolehnutí se na jeho vítězství nad zlem a smrtí. To vítězství přece patří i nám. O Velikonocích vlastně nejde jen o Pána Ježíše, o jeho smrt a vzkříšení, ale jde o nás. Ježíšova cesta ze smrti do života je též naší cestou. Jeho vítězství je naším vítězstvím. Ježíšovo vzkříšení a jeho nový život nejsou odděleny od našeho života, on je vybojoval pro nás, abychom my díky němu mohli pokojně a svobodně žít.
Tak, kéž nezůstáváme v zajetí strachu a temnoty, kéž Ježíšova slova o pokoji prozáří i naši cestu životem, zbaví nás všech pout a naplní naše srdce radostí. „Pokoj vám.“ Amen