Velikonoční zamyšlení
Milí přátelé v Kristu, sestry a bratři, Pokoj Vám,
ptáčkové už za časného svítání ladí své noty, přes den je krásné slunečné počasí, louky se začínají zelenat, rozkvétají stromy, příroda nám dosvědčuje, že je tu jaro. Ve středu byl první jarní úplněk a to znamená, že nastávají Velikonoce. Největší křesťanské svátky.
Letos ovšem Velikonoce prožíváme a budeme prožívat o dost jinak. Dveře kostelů zůstávají uzavřené pro slavení společných bohoslužeb. Různá setkání a shromáždění, na která jsme byli zvyklí, se uskutečnit nemohou. Mnozí zůstáváme odděleni i od svých nejbližších, nemůžeme se navštívit, trávit velikonoční čas spolu, tak jako v předchozích letech. Je to podivné a zvláštní. Napadá mě ale, že když byly kostely otevřené, když jsme mohli na bohoslužby jít, připadalo nám to úplně běžné a obyčejné. Nijak zvlášť jsme si toho nevážili. Vždyť kolik je věřících lidí, kteří tu krásnou příležitost sejít se o nedělích a svátcích ke společnému slavení ani nevyužijí? Je to ale samozřejmě svobodné rozhodnutí každého. Nyní je však naše svoboda v tomto směru omezena. Nemůžeme se o Velikonocích sejít v kostele, i když bychom nakrásně chtěli. Určitě nám to přijde líto. A určitě si zpětně daleko více uvědomujeme, jak důležitá a nesamozřejmá tato možnost je. Jak velkým darem a posilou je moci prožívat a sdílet duchovní rozměr života v bezprostředním společenství ostatních lidí, našich bratří a sester v Kristu. Společně naslouchat Božímu slovu, společně se obracet k Bohu v modlitbách, být účastni svaté večeře Páně, přijímat požehnání… Společně být se všemi, které máme rádi.
Letošní Velikonoce jsou v tomto směru jiné. Je to jistě škoda, avšak na druhou stanu, tato škoda nemusí být tak veliká. Letošní svátky nemusejí být chudší a horší než ty předchozí. Naopak. Možná se jen máme chopit příležitosti a hledat nové cesty. Jít na hlubinu jiným způsobem. To nám může pomoci odkrýt a poznat další rozměry duchovního života. Objevovat a prožívat vztah s Bohem a s Kristem zase jinak, ale neméně intenzivně a krásně. A stejně tak prožívat a zakoušet společenství dalších lidí – našich bratří a sester ve víře i našich nejbližších, s nimiž sice nemůžeme být pohromadě, ale přesto i na dálku si můžeme být nesmírně blízko a být velice těsně spojeni.
K tomu se přidává ještě zásadní věc, a sice že poselství Velikonoc platí navzdory všem situacím a v každé chvíli nám může být velikou posilou. Velikonoční poselství mluví o naději a především o nesmírné lásce. „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“(Jan 3,16) V evangeliích čteme svědectví o Ježíšově utrpení a smrti na kříži a také o prázdném hrobě a zmrtvýchvstání. Velice podrobně popisují evangelisté, co se tenkrát stalo. Jak Ježíše z Nazaretu, který byl mocný slovem i skutkem, nepřátelé zajali a odsoudili na smrt. Jak On všechno to utrpení a potupu přijal a nesl až do hořkého konce. Jak byl ukřižován a umíral mezi zločinci. Ta první část příběhu se nečte vůbec lehko. Vždyť je tu psáno o veliké nenávisti a zlu, jež nakonec triumfují. Nevinný Ježíš, který nikdy nikomu neublížil, který pomáhal a uzdravoval, ujímal se slabých a hříšných končí strašlivou smrtí na kříži. Nestal se zázrak, On nesestoupil z kříže živý. Ne! To sňali jen jeho mrtvé tělo, položili ho do chladného hrobu a vchod do hrobu uzavřeli těžkým kamenem. Jaká nespravedlnost, jaká bolest! Prohra, tma, smrt, konec. Ale tak už to na světě chodí a není žádné naděje!
Opravdu není? Ten příběh přece má své pokračování. Nejistota, bolest, smrt a hrob nejsou závěrečnou tečkou tohoto vyprávění. Po Velkém pátku a Bílé sobotě nastává třetí den. V něm se odehraje něco, co převyšuje veškerý náš rozum, přesahuje každé očekávání. Něco, co přináší novou naději. Ten třetí den je totiž dnem vzkříšení. Ženy jdou k Ježíšovu hrobu plakat nad mrtvým, ale andělé jim zvěstují: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním.“ (Lukáš 23,5-9) Velikonoční ráno přináší jistě veliké překvapení a úžas, a především nečekané světlo a radost. Ježíš Kristus vstal z hrobu, byl vzkříšen! Poslední slovo neměla temnota a smrt, ale Boží moc a láska. Smrt byla přemožena životem.
Zde se nám všem otevírá nová naděje: Všechno, co je psáno v Písmu, platí, všechna ta krásná zaslíbení. To, že Kristus trpěl a zemřel za nás. Na kříži vzal na sebe všechny naše bolesti a hříchy. Trpěl a zemřel z lásky k nám a jeho rozevřená náruč nás zve, abychom tuto jeho lásku přijali a v ní se ukryli. Můžeme tak s důvěrou učinit, neboť se neuchylujeme k někomu, kdo by byl dávno mrtvý. Uchylujeme se k Tomu, který byl vzkříšen a žije. K Tomu, kdo svým křížem a vzkříšením každému z nás otevřel naději života, nad kterým zlo už nemá žádnou moc, života, který nekončí ve smrti.
Je jaro, jsou tu Velikonoce. Dalo by se o nich mluvit a psát velmi, velmi dlouho, zde jsem se dotkla jen lehce jejich krásného a velmi hlubokého poselství. Poselství, které vypovídá o tom, že nikdy není nic ztraceno. O tom, že Láska je silnější než veškeré zlo a smrt. Letos tyto největší křesťanské svátky slavíme jinak. Přeji Vám milí přátelé, ať je tento jiný způsob oslavy pro Vás příležitostí poselství těchto svátků nově uchopit a do hloubky prožít. Ve víře je přijmout a nést si do každého času naději, která plyne z lásky Boží a Kristovy. Z lásky Toho, jenž za nás byl ukřižován a pro nás byl vzkříšen. Požehnané Velikonoce, radost a světlo do života přeje Vaše Lada Kocourková